Trestuhodně jsme zapomněli na nedožité 82. narozeniny fenomenálního polského boxera Jerzyho Kuleje! Narodil se 19. října ve známém katolickém poutním místě Czestochowa, kde v 15 letech začal boxovat. A již za 3 roky se stal členem polského národního týmu, který koučoval legendární trenér Feliks Stamm.
Jerzy vešel do dějin jako boxer, kterému se podařilo vyhrát dvakrát olympijské hry – v obou případech v lehkém welteru. Už jenom tato skutečnost z něj dělá nezapomenutelnou legendu.
První zlato vybojoval v Tokiu 1964. Nejprve vybodoval Roberto Amayu z Argentiny, následně Brita Dicka McTaggarta, ve čtvrtfinále se vypořádal s Rumunem Iosifem Mihalicem, v semifinále s Eddiem Blayem z Ghany a ve finále porazil Jevgenije Frolova ze SSSR. O 4 roky později v Mexico City olympijský triumf obhájil. Hned první zápas mu dal ale zabrat. Maďarský bijec János Kajdi patřil k tehdejší absolutní špičce a Kulej vyhrál nakonec nejtěsnějším možným způsobem 3:2 na rozhodčí. Další překážkou byl Ital Giambattista Capretti, jehož Jerzy porazil 4:1 na rozhodčí. Ve čtvrtfinále svedl další těžkou bitvu s výborným Východoněmcem Peterem Tiepoldem, která skončila taktéž 3:2 pro Kuleje. Semifinálového soupeře Arto Nilssona z Finska porazil hladce 5:0, ale ve finále to skončilo taktéž 3:2. Jerzy přetlačil Kubánce Enriqueho Regueiferose.
Kromě dvou olympijských vítězství zaznamenal Kulej i dva triumfy na ME, přičemž k tomu získal i jedno stříbro. Všechno opět v lehkém welteru. MS se tehdy ještě neboxovalo, takže dvě olympijská vítězství a dva evropské triumfy ukazují jasně, že patřil v 60. letech mezi TOP TEN, ba spíše TOP FIVE olympijského boxu.
První evropské zlato vybojoval v roce 1963 v Moskvě. V prvním zápase knockoutoval ve 3. kole Východoněmce Wilfrieda Ruehla. Poté ve čtvrtfinále vybodoval našeho borce Laca Heceje, s nímž jsem měl tu čest v roce 2013 pokecat po jednom utkání v Bratislavě u piva. V semifinále zdolal Itala Bruna Arcariho a ve finále domácího borce lotyšské národnosti Aloise Tuminše. Podruhé triumfoval hned na dalším MS v roce 1965 v Berlíně. Nejprve hned v 1. kole prvního zápasu sundal Johna Hawkinse z Anglie. Potom vybodoval Istvána Tótha z Maďarska, ve čtvrtfinále porazil svého soupeře z olympijského finále Frolova, v semifinále mu Ermano Fasoli z Itálie nenastoupil a ve finále na ně nestačil Dán Preben Rasmussen. V roce 1967 v Římě vybojoval Kulej stříbro. Porazol Thomase Joyce ze Skotska, našeho Vladimíra Kučeru, v semifinále Kajdiho a ve finále jej zdolal Valerij Frolov ze SSSR. S Jevgenijem Frolovem příbuzní nebyli, jednalo se pouze o shodu jmen. Ale v rámci sovětského boxu spolu svedli několik bitev.
Co se týče mistrovství Polska, poprvé na sebe upozornil bronzem v roce 1960 ve Varšavě. Rok na to ve Wroclawi slavil první domácí zlato. V roce 1962 v Rzesowě obhájil. A roku 1963 ve Varšavě oslavil třetí zlato. V Bydgoszczi roku 1964 triumfoval počtvrté. V Krakowě 1965 bral páté zlato a šesté v roce 1967 v Lodži – v roce 1966 nestartoval. Posedmé se stal mistrem Polska v Mielci roku 1969. V roce 1970 v Opoli získal domácí zlato poosmé. A to bylo jeho poslední mistrovství.
Odboxoval také spoustu mezistátních zápasů za Polsko. V roce 1966 porazil v rámci utkání Polsko vs. Československo Štefana Brázdila vzdáním ve 2. kole.
Odboxoval 348 zápasů, z nichž 317 vyhrál. Zemřel v roce 2012.
Čest jeho památce!

Tipsport Real Boxing Cup podcast – Viliam Tanko: „Každý máme předsudky, ani o tom nevíme.“

Druhého října by oslavil 56 let výtečný kubánský boxer lehké střední a střední váhy Ángel Espinosa. Začal s boxem kolem 13 let věku a velmi brzy se projevil jeho velký talent. V 17 letech se stal juniorským mistrem světa v lehkém welteru v Santo Domingo, kde ve finále knockoutoval ve 2. kole pozdější profesionální superstar Meldricka Taylora.
V mužích je jeho největším úspěchem světový titul z Rena 1986. V semifinále lehké střední váhy vybodoval sovětského borce arménské národnosti Manvela Avetisjana a ve finále Enrica Richtera z NDR. Předchozí boje vyhrál před limitem. O 3 roky později v Moskvě získal stříbro ve střední váze. Opět vybodoval Richtera, v semifinále zdolal Svena Ottkeho z NSR a až ve finále nestačil na sovětského borce rusko-kyrgyzského původu Andreje Kurnjavku. Další roky už nestartoval, jelikož se objevily nové talenty (Ramón Garbey, Ariel Hernández apod.) a Espinosa hlavně ztratil výkonnost.
V roce 1987 vyhrál Panamerické hry v Indianapolis – ve finále střední váhy porazil Otise Granta z Kanady. O rok dříve opanoval i Středoamerické a Karibské hry. Ve finále lehké střední v Santiagu de los Caballeros porazil domácího Dominikánce Melquise Manona.
V roce 1987 vyhrál Světový pohár v Bělehradě ve střední váze. Nusreta Redžepiho z pořádající Jugoslávie (albánské národnosti) v semifinále knockoutoval a ve finále vybodoval vynikajícího Henryho Maskeho z NDR.
Espinosa přišel o dvoje OH, poněvadž LA 1984 a Soul 1988 Kuba bojkotovala. Podařilo se mu ovšem kvalifikovat se do Barcelony 1992, ačkoliv po prohře s Kurnjavkou na MS 1989 jeho výkonnost, jak již bylo podotknuto, dramaticky poklesla. Ángel startoval v polotěžké váze a první dva boje vyhrál před limitem. Nicméně ve čtvrtfinále narazil na Poláka Wojciecha Bartnika, dnes trenéra polské reprezentace, a ten je vybodoval a bylo po medaili.
Dlužno ovšem dodat, že namísto OH v roce 1984 startoval Espinosa na turnaji Družba 84, a ten vyhrál. Doma v Havaně ve finále lehké střední porazil Michaila Takova z Bulharska.
První domácí seniorský titul vybojoval v roce 1984 v lehkém welteru. Roku 1985 získal další zlato, tentokrát už v lehké střední. Zlatý hattrick završil roku 1986, kdy ve finále zdolal opět Orestese Solana, ale tentokrát rovnou KO. Roku 1987 získal čtvrté zlato, tentokrát ve střední váze, a to po finálové výhře nad Juliem Quintanou. Páté zlato vybojoval roku 1988 opět nad Solanem, šesté potom roku 1989 nad nastupující hvězdou Alfredem Duvergelem. Následující rok nestartoval, ale roku 1991 se dokázal dopracovat k sedmému zlatu, a to v 81čce. Ve finále zdolal Dihosvanyho Vegu. Rok 1992 byl jediný, kdy na domácím mistrovství nevyhrál. Získal stříbro poté, co jej ve finále polotěžké váhy porazil starý rival Solano.
Z mezinárodních turnajů stojí za zmínku samozřejmě úspěchy na Giraldo Cordóva Cardín. Již v 17 letech vybojoval stříbro v lehkém welteru pro roku 1983. Ve finále nestačil na krajana Ultimina Ramose. V roce 1984 získal bronz v lehké střední poté, co jej v semifinále vyřadil Armando Martínez. Roku 1985 získal první zlato – ve finále zdolal Solana. Roku 1986 se radoval podruhé, když na něj ve finále nestačil Ulisses Castillo. Roku 1987 ovládl střední váhu a získal třetí triumf z tohoto turnaje. RSC v 1. kole finále zničil Quintanu. Roku 1988 musel zlato vydřít proti Rostislavovi Zauličnému z SSSR v semifinále a Solanovi ve finále. Roku 1989 slavil popáté poté, co ve finálovém boji porazil Duvergela. V roce 1990 nestartoval a o rok později získal šesté zlato – ve finále 81čky porazil Roberta Alvaréze. Roku 1992 se musel spokojit se stříbrem poté, co jej stejně jako na domácím mistrovství toho roku vybodoval Solano.
V roce 1986 vyhrál Strandžu, a to po finálovém vítězství nad naším talentem Mišo Franekem (Mišo vyhrál Strandžu hned rok na to a pak ještě v roce 1989!).
Již v roce 1983 dokázal vyhrát Velkou cenu Ústí nad Labem! Boxoval tehdy dokonce pouze v lehké váze a ve finále si poradil s naším Tiborem Puhou. Roku 1985 triumfoval na tomto turnaji podruhé, když ve finále vybodoval dalšího vynikajícího československého borce a dnešního mezinárodního rozhodčího Dušana Hečka. Roku 1986 získal třetí ústecké zlato, Mišo Franek mu tentokrát do finálového zápasu nenastoupil. Roku 1987 získal čtvrté vítězství opět po finálovém walk over – tentokrát nenastoupil polský borec Dariusz Banasik.
Roku 1986 vyhrál Chemiepokal – ve finále zdolal Enrica Richtera. O rok později bral zlato po výhře nad dalším domácím boxerem Cornelem Ladewigem. Roku 1988 zde triumfoval po semifinálové výhře nad Mišo Franekem a finálové nad Maskem.
V roce 1985 vyhrál Golden Belt v Rumunsku, když ve finále lehké střední knockoutoval Alexandra Samonina ze SSSR.
Espinosa byl levák s velmi tvrdým úderem, v druhé polovině 80. let patřil mezi nejlepší boxery na světě, a ve své kariéře odboxoval okolo 300 zápasů. Po skončení kariéry utekl do USA a léta vedl boxerský klub v Miami. V něm byl 12. dubna 2017 v nedožitých 51 letech nalezen mrtev. Příčina jeho smrti není dodnes ustanovena.
Čest jeho památce.

Boxerské kalendárium Tomáše Šmída!

30. září oslavil 42 let boxer, který patří bezpochyby do TOP TEN dějin olympijského boxu. A nikdo mi to nevymluví. Král, ba císař bantamové váhy! Guillermo Rigondeaux!

Narodil se v Santiago de Cuba a v mládežnických letech se mu podařilo dostat do čtvrtfinále MS juniorů v Buenos Aires roku 1998, kde jej vybodoval Kazach Bekzat Sattarchanov.

Nicméně dva roky na to už lítaly bomby! Rigondeaux je totiž dvojnásobný olympijský vítěz a poprvé získal olympijské zlato právě v roce 2000 v Sydney. Začal vítězstvím KO v 1. kole nad Tunisanem Moezem Zemzenim, následně vyřadil Japonce Kazumasu Cušimota RSC ve 3. kole, Agasi Agaguloglu turecký reprezentant ázerbájdžánského původu s Rigem doboxoval na body, stejně jako v semifinále Clarence Vinson z USA. Ve finále Rigo vybodoval výtečného ruského borce tádžické národnosti Raimkula Malachbekova a mohl slavit. Za 4 roky v Aténách zlato obhájil. Tam nejprve vybodoval Číňana Liu Juana, potom ve 2. kole zničil RSC Meharulláha Lassího z Pákistánu, ve čtvrtfinále vybodoval Rusa Gennadije Kovaljova, v semifinále na něj nestačil Bohodirion Sultanov z Uzbekistánu a ve finále Thajec Worapoj Petchkoom. Rigo měl obrovskou šanci stát se čtvrtým boxerem, který by třikrát vyhrál olympiádu. O Peking 2008 jej ovšem nepřipravilo vážné zranění jako jeho staršího parťáka z kubánské reprezentace Hectora Vinenta, ale jeho první pokus o emigraci. Na Panamerických hrách v roce 2007 v Brazílii se s Larou pokusili prchnout, což jim tehdy nevyšlo. A kubánský diktátor je sice neposlal někam do gulagu, jak se to občas děje severokorejským sportovcům, ale Rigo byl vyřazen z reprezentace. A je třeba také dodat, že i kdyby mu emigrace vyšla už tehdy, tak by o to potenciální zlato přišel taky, jelikož utíkal do profiringu.

Šakal, jak zní jeho přezdívka používaná v profiringu, vyhrál také MS, a to dvakrát! Poprvé v Belfastu 2001, kde opět smetl RSC ve 2. kole Cušimota, potom Reidara Walstada z Norska stejným způsobem, řeckého reprezentanta arménského původu Artura Mikaeljana vybodoval, Serhije Danilčenka z Ukrajiny také a ve finále opět Agaguloglua. Roku 2003 v Bangkoku zůstal překvapivě bez medaile, když vypadl už v osmifinále, kde jej tentokrát jeho rival o 3 body porazil, nicméně tentokrát už boxoval pod jménem Agasi Mamedov za rodný Ázerbájdžán. V roce 2005 se ovšem Rigo na trůn vrátil, když v čínském Mijanjangu porazil Mongola Otgončuluuna Bathkuua RSC, Sultanova RSC, Francouze Aliho Hallaba na body a německého borce tádžického původu Rustama Rachimova na body. Na jiném MS už nestartoval.

Panamerické hry vyhrál jednou, a to v roce 2003 v Santo Domingo. Ve finále zde vybodoval pozdějšího známého profesionála Abnera Marese z Mexika. Další Panamerické hry v Riu 2007 již neboxoval, protože se pokusil o výše zmíněnou emigraci.

Středoamerické a Karibské hry vyhrál jednou, a to v Cartageně 2006. Ve finále hladce vybodoval Josého Santose z Mexika.

Rigondeaux také třikrát vyhrál Světový pohár! V roce 2002 v Astaně byl Světový pohár boxován jako soutěž družstev a Rigo tam vyhrál všechny své zápasy. Ve finále s domácím Kazachstánem porazil těsně o bod Tolena Kanatova. V roce 2005 v Moskvě boxovala taktéž družstva a Rigo opět vyhrál všechny své boje. Zdolal Petchkooma, Maďara Zsolta Bedáka, Murata Airmasova z Kazachstánu a ve finále Rusa Maxima Chalikova. Roku 2006 v Baku se také jednalo o soutěž družstev a Rigo opět projel soutěž jako nůž máslem. Porazil například. Raushee Warrena z USA a ve finále RSC Aliho Alijeva z Ruska.

Na domácích šampionátech triumfoval sedmkrát! Již v roce 1998 získal bronz. Stejně tak v roce 1999, kdy jej v semifinále zdolal Waldemar Font. V roce 2000 už bral své první zlato – Pura Pairola ve finále porazil 6:0. A následně každý rok obhajoval až do roku 2006. Porážel takové boxery jako Hector Barrientos, Eugenio Fonseca, Idel Torriente či Yankiel León.

Na mezinárodních turnajích zaznamenal také řadu úspěchů. Giraldo Cordóva Cardín vyhrál již v 19 letech v roce 1999 – ve finále porazil Kazacha Marata Mazimbajeva. Roku 2000 porazil ve finále krajana Pairola a bral druhé zlato. Stejný scénář měl i ročník 2001. Rok na to vyhrál finále WO, když Dominikánec Elio Rojas do zápasu nenastoupil. V roce 2003 porazil v semifinále Leóna a ve finále opět vyhrál WO, když mu nenastoupil krajan Luis Franco. V roce 2004 se turnaj nekonal a další rok Guillermo porazil opět Leóna v semifinále a ve finále Jeldose Sajdalina z Kazachstánu. 2006 se opět turnaj nekonal a roku 2007 se odehrál ještě před pokusem o emigraci a Rigo tak mohl opět porazil Leóna, a to tentokrát ve finále. Stejně jak domácí šampionát vyhrál tento turnaj sedmkrát!

Roku 2002 vyhrál Strandžu – ve finále zdolal Bekzoda Chidirova z Uzbekistánu. Rok na to obhájil – domácí Detelin Dalaklijev mu ve 3. kole finálového boje vzdal.

V roce 2002 vyhrál Velkou cenu Ústí nad Labem. V semifinále zdolal RSC v 1. kole slovenského borce Petera Baláže a ve finále stejným výsledkem našeho Laďu Dirdu. Jen Maxim Chalikov z Ruska mu ve čtvrtfinále doboxoval na body. Roku 2004 zde získal další zlato. Ind Diwakar Prasad ve finále vydržel do 3. kola, ale stejně nakonec prohrál RSC. Roku 2005 triumfoval potřetí. Ve finále se mu postavil náš velký talent Ivan Dunka, který nakonec s Rigem prohrál 21:4 na body.

Roku 2001 vyhrál Chemiepokal v Halle. Ve finále vybodoval Kazacha Ulana Sautbajeva. Roku 2002 zde zlato obhájil poté, co ve finále zdolal Poláka Andrzeje Licsika 13:3 na body. Do třetice získal zlato na tomto turnaje roku 2003. Finálový boj svedl s Valdemarem Cucereanem z Rumunska a vyhrál ho jasně 17:0. Jelikož se mu v Halle dařilo, dojel si v roce 2004 pro další, již čtvrté zlato. Ve finále jasně přejel Mongola Otgončuluuna Bathkuua. A aby toho nebylo málo, v roce 2005 zde získal páté zlato. Ve finále porazil Uzbeka Bahodirdžona Soltanova.

Rigondeaux je opravdu fenomén dějin světového olympijského boxu. Klasický „counter-puncher“ s tvrdým úderem, který hodně zápasů vyhrával díky tomu před limitem. Vždy uměl výborně využívat výhod svého obráceného gardu, měl neskutečně rychlé ruce, vynikající „oči“/reflex, skvělé nohy. Někdy ta jeho až dokonalost diváky nudila, hlavně později během profesionální kariéry. Přesto i Freddie Roach o něm prohlásil, že je to největší talent, co kdy viděl. A to Roach pracoval se skutečně velkými talenty! Co se počtu zápasů týče, setkáváme se s vícero údaji. Podle některých odboxoval 386 zápasů a jen 12 prohrál. Jiné uvádějí 247 zápasu s pouhými 4 prohrami. Nicméně tento údaj se nejspíše bude týkat pouze jeho domácí kariéry. Existuje i údaj o 475 odboxovaných bojích a jen 12 prohrách. Ani to se vyloučit nedá, bavíme-li se i o zápasech v dětském věku. Každopádně měl zápasů hodně 😊

Všechno nejlepší!